Rok po slavnostním otevření sokolovny, které se uskutečnilo v roce 1922, začali sokolové provozovat první a jediné kino v Blovicích. Od roku 1923 se tedy mohli naši občané společně sejít na shlédnutí filmů. Protože tenkrát se v domácnostech televize nevyskytovaly, o videích, DVD přehrávačích a dalších moderních vymoženostech ani nemluvě, byla návštěvnost kina velmi vysoká. První promítašky měly uhlíkové lampy, světlo do nich zajišťoval otevřený elektrický oblouk. Potřebovaly tedy mít komíny jako mají kamna, odvod jejich splodin byl vyveden na střechu. Intenzitu osvětlení zajišťovala přibližovací automatika, která dohlížela na udržování stále stejné vzdálenosti uhlíků. V pozdější době tato automatika nefungovala správně a promítač musel hlídat vzdálenost a udržovat ji v optimální vzdálenosti manuálně. Promítačky sloužily téměř až do konce fungování kina v roce 1992. Jen velice krátce byly do kina zapůjčeny moderní promítací přístroje.
Jen rok po otevření kina, tedy v roce 1924, bylo povoleno provozovatelům prodávat během představení pivo a občerstvení. Dá se tedy říct, že tehdejší návštěvníci si užívali luxusu dnešních promítacích velkosálů, kde lidé během filmu popíjejí a konzumují zakoupené pochutiny.
Protože dřívější filmy bývaly celuloidové, hrozilo neustále nebezpečí, že se během projekce vznítí. Proto od počátku kina byl nad promítací kabinou zhotoven vodojem a do kabiny byl zaveden vodovod pro případ, že by vypukl požár.
Promítání pokračovalo i v průběhu 2. světové války. Z této doby pochází dvoujazyčné programy, první nápis byl samozřejmě v němčině.
Filmy se dovážely do Blovic po železnici, pro velké plechové krabice s kotouči si chodila obsluha s velkou kárkou. Zajímavostí určitě je, že se i v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století promítaly kromě filmů českých i snímky západní provenience. Byly to americké a německé kovbojky, ale i dramata a komedie. Z východních filmů nejvíce "frčely" příběhy vlka a zajíce z ruského (tehdy sovětského) seriálu kreslených pohádek "Jen počkej, zajíci." Na příběhy o apačském náčelníkuVinettoovi a se stály fronty, mnohdy nestačila místa v sále a diváci stáli u zadní zdi sálu.
V sokolovně bývaly promítačky na klasický kinofilm o rozměrech 35 mm, v letním kině se používaly pásky 16 mm. Díky zájmu amatérů vznikaly dnes už historické záběry z nejrůznějích sportovních klání. Ty byly bez zvuku natočené na filmy o rozměrech 8 mm. Tyto filmy nebyly určené pro veřejnost, ale sportovci si je ve svých klubech promítaly a mnoho z nich se zachovalo do dneška.
Promítačů bylo za éru fungování kina několik, byli to například pánové Krosnař, Hozmann, Chmelík a Polívka. Filmy dopravoval z nádraží do kina pan Bajer.
Pokud počasí dovolovalo, provozovali sokolové ještě letní kino na místě dnešní haly firmy Arteo. Po sametové revoluci proběhl pokus letní kino oživit. To se už promítalo dataprojektorem z tribuny, plátno bylo umístěno mezi stožáry na vlajky.
Provoz kina v sále sokolovny
