Jak jsme náš volejbal pozdvihli na mezinárodní úroveň!!!
Začátkem srpna 2006 se k nám e-mailovou cestou přes vedení Sokola dostala pozvánka na 2. ročník Sokol Cupu, volejbalového turnaje smíšených družstev, který pořádají naši krajané sídlící v Mnichově. Pozvánka obsahovala všechny potřebné údaje - termín v době konání slavného Octoberfestu, propozice a mj. taky údaje o startovném a nocležném, které bylo nutno poslat předem na bankovní účet mnichovského Sokola. Zpočátku jsme nevěděli, co si o tom všem myslet, zvlášť když uvedená kontaktní adresa zněla na jméno Tomáš Mrtvý. Někteří nedůvěřivci hovořili o podvodu, jako že chce někdo přijít k pár eurům atp. Na www.sokolmuenchen.de jsme zjistili, že organizace asi opravdu existuje (i když největší pesimisté zase oponovali, že vytvoření falešných stránek je na podvodu to nejjednodušší), fotografie z přijetí na Hradě u prezidenta Klause, z účasti na červencovém pražském sletu a také z 1. ročníku turnaje se ale nezdály falešné. Usoudili jsme, že turnaj snad bude pro amatérské volejbalisty a nakonec tedy poslali přihlášku i eura. Po potvrzení naší účasti ze strany mnichovských a po dohodě v naší partě vykrystalizovala nominace 5 mužů a 3 žen. A tak 1. října v půl páté ráno nabrala naše výprava ve složení Radek Šabata, Jirka Přibáň, Jirka Vokurka, Pavel Marek, Hanča Svášková a trio rodiny Honzíků v expáckém tranzitu směr Rozvadov, Mnichov.
Světoběžníci řidič Radek a navigátor Jirka Vokurka nás bezpečně dostali na místo určení před halu, kam už se sjížděli i další účastníci, kteří dorazili z větších dálek už večer a spali v tělocvičně ve Schwabingu. To je mnichovská čtvrť, kde místní sokolové sportují ve školní tělocvičně a baví se v přilehlé hospůdce. Když jsme se převlékli do volejbalových úborů (pořídili jsme si k této příležitosti trička se znakem Blovic, která nám obstarala Helča Šabatová na MěÚ) a naklusali do hracích prostor haly, silně jsme zrozpačitěli vidouce kolem sebe spoustu dlouhánů a dlouhánek s nákolenkami a náloketníky, kteří se rozcvičovali s míči ve dvojicích a vypadali náramně profesionálně. Vedle nich se postavila banda osmi pobledlých amatérů a jala se rozhýbávat v trapném kroužku s jedním míčem. V ten moment bych já osobně nejraději hodila ručník do ringu. Znejistěly i naše opory, i když se snažily své rozpaky zlehčovat. Na nástěnce jsme si přečetli, že turnaje se účastní 18 družstev z Česka (zastoupena byla třemi družstvy Praha, dále Brno, Mělník, Svinov, Přibyslav, Kaznějov, Opava aj.), Slovenska (2 družstva z Trenčína), Švýcarska (Luzern) a samozřejmě i zástupci pořadatelů. Hala byla vyzdobena vlajkami všech zúčastněných států, vlajkou sokolskou i zástavou místních sokolů. Připravena byla tři hřiště, každé pro jednu skupinu čítající 6 družstev. Turnaj zahájil starosta Sokola pan Trunčík spolu s českým konzulem v Mnichově.
A začaly líté boje. Los nám přisoudil do skupiny družstva Prahy - Jinonic, Mělníka, Trenčína, Kaznějova a Luzernu. V úvodu každého našeho zápasu předal náš kapitán Radek kapitánovi soupeřů hrnek s blovickým motivem, který nám taktéž zajistila Helča. Záhy jsme postřehli opravdu velmi vysokou úroveň hry zúčastněných a padla poznámka, že jestli na turnaji vyhrajeme alespoň jeden jediný set, večer se na pivní slavnosti pěkně zpumprlíkujeme. Nakonec jsme skupinu končili se dvěma vítězstvími, dvěma remízami (hrálo se na 2 sety) a jednou porážkou a byli jsme z takového výsledku úplně unešení. Někteří soupeři nás viditelně podcenili a my jsme si s nimi poradili díky nadšenému a obětavému výkonu všech v čele s tahounem Radkem. Ze čtvrtého místa v základní skupině (při stejném bodovém zisku s týmem na druhém místě a jen s horším poměrem míčů) jsme se dostali do skupiny 3 družstev hrajících o 10. - 12. místo. Tam už se druhý den hrálo na 2 vítězné sety a my jsme v těchto 2 zápasech vždy velice smolně ztratili vedení a těsně prohráli třetí rozhodující set. Ale vůbec jsme nesmutnili, o takovém výsledku se nám den před tím ani nezdálo.
A ještě jeden úspěch jsme zaznamenali - našemu rozhodčímu Radkovi Šabatovi se dostalo cti soudcovat finále mezi družstvy Přibyslavi a Trenčína 1. Byli jsme na něho náležitě hrdí!!!
V průběhu celého turnaje se pořadatelé vzorně starali o náš apetit, k dispozici byla káva, čaj, koblihy, párky, k obědu guláš. V sobotu večer po skončení bojů v základních skupinách se naše parta přemístila na blízkou louku, kde se konal Octoberfest. Tam jsme v neskutečném davu lidí v úžasu zírali na šílené atrakce, z některých se doslova tajil dech. Jirka Vokurka s malou Hančou záhy jednu z nich okusili, my ostatní dole na zemi nestačili sledovat, kde zrovna mají hlavu a kde nohy. Hoši si také samozřejmě chtěli dopřát pivo z proslulých tupláků, ale sehnat místo k sezení bylo nad lidské síly. Těsně před půlnoční zavíračkou se nám to přece jen podařilo, a tak si chlapci splnili přání. Radkův úmysl přivézt si skleněný tuplák domů na památku se nesetkal s pochopením místních bodygardů a ač tvrdil, že pod bundou má foťák, neprošel. Strážci tupláků měli opravdu plné ruce práce, jeden vykuk chtěl dokonce utéct s plným batohem skla a s ním se tedy muži v černém opravdu nepárali! Po půlnoci se areál začal pomalu vyprazdňovat a my jsme se vydali hledat Schwabing, abychom se tam připojili k včerejším nocležníkům. Podařilo se, hlavy jsme složili na zemi na karimatkách nebo na matracích v nevlídném prostředí nářaďovny mezi žíněnkami, bradly a chrápajícími volejbalisty a těšili se na vysvobozující ráno. Na pivní slavnost jsme se vrátili ještě jednou, odpoledne po vyhlášení výsledků a slavnostním zakončení celého turnaje. Dopřáli jsme si nějakou mlsku, někteří taky ještě některou z atrakcí a pak už jsme se vydali na tříhodinovou cestu zpátky k domovu.
S mnichovskými sokoly jsme zůstali v kontaktu díky internetu a mailům, obdrželi jsme od nich také jedno vydání časopisu Sokolík, v němž zachycují život a činnost jejich jednoty.
Závěr mého vzpomínání možná svádí ke známému klišé - na shledanou na příštím ročníku Sokol Cupu v Mnichově - ale vážně nevím, jestli si znovu troufneme.
Fotky z Mnichova
Jak jsme náš volejbal pozdvihli na mezinárodní úroveň!!!
